AirsoftGuns s.r.o.
Poprvé…
10. 12. 2002Můj civilní život se totálně změnil někdy v polovině listopadu 2002. Do té doby jsem si užíval akčních filmů a válečných dramat s plechovkou piva v jedné a s pytlíkem brambůrek v druhé ruce, na svém nejoblíbenějším místě, gauči...
Pak to přišlo. Kamarád mě pozval na airsoftovou akci a já kývl. Dbal jsem jeho rad a vzal si brýle a nějaké staré hadry, aby mi jich prý nebylo líto.
Nadešel den D. Michal, tak se můj kamarád jmenoval, mi podal ještě informaci, že se sejde víc týmů. OK, říkám si, aspoň vykostím víc lidí.
Už když jsme přicházeli k shromaždišti před hlavním bunkrem v bývalém vojenském prostoru, začal jsem cítit, že to s tím kostěním nebude tak horký. Stáli tam típci v zelených mundůrech, na první pohled lidi, kteří vědí o válčení víc, než mám já odčuměno z bedny. Brýle nasazeny, zbraně připraveny. Okamžitě jsem si připadal jako největší lopata na světě, se svými zelenými teplákami, rolákem a sice zeleným, ale vlněným svetrem z dob těsně po ruské okupaci.
Ahoj, pozdravil jsem a čekal jsem odpověď "nazdar debile", ale nestalo se. Moje první překvapení: Kluci, kteří vypadají jak opravdoví válečníci, se k nám "teplákovým teroristům" nechovají nijak povýšeně a dokonce jsem z jejich pohledu vyčetl i jistou dávku pochopení.
Nejvíce si ale cením toho, že mi bylo dovoleno prohlédnout si jejich zbraně. Byly to manuály HK MP5 A3 a Colt XM 177 od firmy Marui. Pěkné kousky.
Michal mi slíbil, že mi nějaký gun zapůjčí, takže jsem byl pln očekávání a už jsem se viděl jak nekompromisně pálím nějakou M16 z kopce na nebožáky v údolí a pečlivě si zaznamenávám počty "mrtvých".
Že to nepůjde tak snadno jsem pochopil ihned po té, co mi byla svěřena pistole Sturm Ruger KP 85. Sice jsem při seznamování se se zbraní trefil Michala do zadku asi z 15 metrů, ale nikomu jsem se nesvěřil, že jsem mu mířil na hlavu. Nicméně jsem po vystřelení asi 20 BB kulí věděl, jak asi tak zhruba střílet a kam s rozptylem cca 90 cm mířit. Začali přicházet další a mě bylo jasné, že dnes to bude hon na teroristy. Naštěstí se objevili další "teplákové", takže jsem byl uklidněn, že zřejmě nebudu jediným loveným hráčem.
Nakonec se nás sešlo 19. Na to, že to měla být menší seznamovací airsoftová akcička byla účast více než příjemná. Jako poslední přišla parta "Woodlandů". Hochů asi tak 15-17 let, uniformy skoro kompletní. Několik mých spolubojovníků protáhlo obličeje, když se zjistilo, že hoši mají ve svém středu elektriku. Nebylo mi jasné co je na tom tak špatného, že někdo našetřil na pořádnou mašinku, ale budoucí dění mi vše objasnilo.
Rozdělili jsme se na woodlandy + další maskáče a teplákové teroristy + podpůrná průzkumná jednotka v olivově zeleném. První střet byl příkladem toho, že když se dá dohromady parta začátečníků, průzkumníci s tím neudělají nic. Rozdělili jsme se na tři skupiny. Průzkumníci vpravo, já a další tři střed a poslední trojice vlevo.
Po prvních minutách jsme ztratili vizuální kontakt s průzkumníky i s trojicí vlevo. Plížili jsme se nízkým porostem a já začal proklínat svůj zelený vlněný svetr. Stálé vymotávání se z křovin mě odsoudilo zůstat pozadu. Přesto se mi podařilo dohnat svou skupinu a objevit předsunutou hlídku nepřítele. Zleva nás navíc podpořila další trojice teroristů. Díky prudkému útoku jsem jednoho soupeře trefil, druhý prchl.
Bohužel však naše síly byly vázány dostatečně dlouho na to, aby hlavní skupina Woodlandů bez potíží zlikvidovala statečné průzkumníky. Když pak došlo ke střetu zbylých sil na otevřeném prostranství, bylo otázkou pár minut než sehraní nepřátelé podporování elektrikou popravili nadšeně bojující, ale totálně nesourodé příznivce IRA.
I když jsme dopadli jak sedláci u Chlumce, absolutně jsem propadl této pro mne zcela nové zábavě. Napětí, pohyb, pozorování, útok, úprk prostě všechno dohromady mi přineslo vynikající odreagování.
Vše jsem si náležitě osahal a zkusil. Jsem nesmírně rád, že jsem tuto možnost dostal, protože mi to velmi pomůže při výběru mé budoucí zbraně.
Při bitvě je důležitá kromě přesnosti a dostřelu také rychlost palby. Zde bych vyzdvihl dvě zbraně Scorpion a M16A1. Hlavně M16 mi přišla ideální díky výsuvnému držáku v předpažbí, jehož pomocí se dá velmi efektivně pumpovat a zasypávat nepřítele sprškou střel. Dostřel i přesnost je u tohoto dlouhého manuálu uspokojující. Navíc design zbraně je prostě skvělý. Scorpion je zase výtečný díky kombinaci skladnost, dostřel, přesnost, cena. Ale co mne asi překvapilo nejvíce, je jeho reálný vzhled, stejně jako u např. MP5 A3, jsem chvilku nevěděl zda to náhodou není kovová zbraň.
O kvalitách této zbraně, svědčí jediné. Ačkoli stejní amatéři jako já, byli oba vlastníci Vz61 jedni z nejnebezpečnějších členů našeho týmu.
Druhá bitva proběhla podobně jako první, jen woodlandi hájili střechu hlavního bunkru. Podařilo se nám je vcelku nenápadně obejít, ale při zteči jsme se již rozdělili. Ačkoli bylo dohodnuto, že pistolníci půjdou společně obchvatem, naběhl jsem na dvoučlennou hlídku sám a po krátké výměně kulí jsem skončil. Přišlo mi, že jsem však minimálně jednoho nepřítele vzal na onen svět sebou, ale k hřbitovu jsem se se zbraní nad hlavou vydal sám.
Opět jsme doplatili na nezkušenost a na boj bez velení. Sice se ztráty Woodlandů zvětšily, přesto však byli vítězi. Proběhla svačina a diskuse v našem týmu. Ozvalo se pár hlasů, že některé zásahy nevedly k vyřazení protivníka, ale to se stává, rozhodně to nebyl důvod naší prohry.
Pak se role obrátila a bunkr hájilo teroristické komando. Rozhořela se asi nejlepší bitva dne. Průzkumníci se stáhli do lesíka vpravo od bunkru, na střeše nápadně hlídkovali tři dlouhé manuály 1x M16 a 2x G3A3. Dvojice Socom - Scorpion hlídkovala u levé stěny bunkru nad údolím a já s druhým Scorpionem jsme byli hasiči. Tam kde se boj rozhoří, udeříme. Woodlandi se rozdělili na dva proudy, jeden šel vlevo údolím, druhý, s elektrikou vpravo. První kontakt proběhl v údolí, společnými silami se nám podařilo zastavit pokus o obchvat a nepřátelé byli se ztrátami vrženi zpět. Podle útočících jsme pochopili, že silnější skupina půjde opět proti nebohým průzkumníkům. Vyběhl jsem na střechu, kde již hlídka hlásila pohyb vpravo. Všichni se někam rozeběhli a já též, zjistil jsem, že na střeše už není nikdo, tak jsem zůstal, stačil jsem si dobít právě včas abych se postavil na odpor dvojici plížících se Woodlandů. Naštěstí byl poblíž i přítel Scorpion, který na volání "KONTAAAAKT" přispěchal na pomoc a přesnou palbou jsme dvojici zahnali zpět do křovin.
Poté jsme slyšeli rychlou střelbu a volání o pomoc, bojovalo se s elektrikou a zasažení woodlandi si ji předávali, což se dalo pochopit. Běželi jsme za hlasy a potkávaly "duše" opouštějící tento svět. Naše i nepřátelské.
Běžel jsem co mi síly stačily, protože jsem našich viděl nějak víc. Michal se svou M16 se kryl za stromem a pálil na poslední dvojici Woodlandů, kteří ale disponovali elektrikou. Když jsem byl asi 50 metrů od místa nesmlouvavého boje viděl jsem Michala odrážet steč dvojice nepřátel. Pomohla mu blowbacková pistole. Woodlandi pod sprškou kulí od zteče logicky upustili. Nakonec byli obklíčeni, protože teroristé z našeho týmu se stahovali ze všech stran. Zajatce jsme nebrali a tak došlo k nemilosrdnému ukončení boje.
Vítězství, jak sladké! A já se svým Rugrem byl u toho! Juchéj! Ten úžasný pocit z vítězství a přežití mi nezkazila ani zpráva, že hochům došla baterka. To se nedá nic dělat, máte mít záložní manuál, pomyslel jsem si.
Náležitě jsme s naším týmem celou akci prodebatovali, ale jelikož byla zima, celý den kolem nuly, vrhli jsme se do další bitvy.
Ani jsme se pořádně nestačili domluvit a už to začalo. Woodlandi povzbuzeni posledním výsledkem prahli po pomstě. Všimli jsme si, že jsou v pohybu, tak jsme zapadli do lesa, ale opět jsme se rozdělili.
Znovu měl každý na situaci svůj názor a co bylo horší, každý ji chtěl řešit jiným způsobem. A vůbec největší tragédie byla to, že ji každý jiným způsobem řešil. I já. Vyběhl jsem za jedním z průzkumníků, abych znásobil jeho palebnou sílu.
Podařil se nám malý obchvat a nakonec jsme bojovali tři proti čtyřem. Přes křoví a stromy jsem nedokázal nikoho trefit. Jenže najednou vidím, že moji dva spolubojovníci odcházejí na hřbitov. Vzal jsem nohy na ramena, protože jsem neměl střelivo a přebíjet tak blízko čtyř Woodlandů by bylo asi málo vtipné.
Prchnul jsem a schoval se, nabil jsem asi jen deset kulí a znova jsem byl přinucen zmizet. Uhnul jsem prudce z cesty a prodral se přes odpor vlněného svetru nějakým šípkem nebo co to bylo.
Vyšplhal jsem se na jeden z menších zarostlých bunkrů a čekal. Dočkal jsem se. Z druhé strany se na stejné místo škrábali dva nepřátelé. Přikrčen jsem do nich začal pálit a bůh je mi svědkem, že ji jeden dostal do stehna, jenže nic "necítil" na rozdíl ode mne. Takže jsem se zvedl a kráčel k shromaždišti.
Pro mne airsoftový den skončil. Bylo to skvělé. Přímo báječné. Ale zároveň přišlo druhé překvapení. Nerozumím lidem, kteří by zapřeli i vlastní mámu. Bohužel jsem nebyl jediný, koho tahle věc potkala, jeden ze Scorpionů hlásil dokonce tři zásahy jedné osoby, ale osoba si toho jaksi ne a ne všimnout.
Na každé hře je přece krásné to, že je nějak vymyšlená a že se dodržují pravidla. Nikoho by nebavil fotbal, kdyby se dávaly góly rukou, nebo nebyl potrestán faul zezadu. Ale o tom psát nechci. Celé tohle dlouhé povídání je o něčem jiném, o tom, že je na světě celkem nová zábava a že ta zábava je fajn, moc fajn. A že je to lepší pro tělo i mysl než celé dny sedět u počítače a pařit třeba Operation Flashpoint, i když... :-)
Butch
Komentáře
Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé. Přihlásit se
04.03.2007
21.01.2007